Syndrom zavrženého rodiče (PAS)

Bezprostřední období po rozchodu

k syndromu zavrženého rodiče se vyjadřuji již v sekci "příčina" a to otázkou: "Pokud se budeme dívat pouze do minulosti, a to ihned povinně během prvního stání, které se uskuteční do měsíce od podání návrhu, nezanikne tím časový prostor pro tzv. indoktrinaci rodičem s následkem tzv. zavržení druhého rodiče dítětem, které je v současné společnosti velmi vyzdvihováno?"

Z hlediska mé dosavadní výzkumné činnosti jsem názoru, že touto metodou mohlo mnoho dětí mít šťastné a spokojené dětství, namísto utrpení, které zažily, či stále zažívají.

Jsou však i extrémní případy, kdy rodič zvládne provést indoktrinaci i během velmi krátké doby (např. první příklad v důsledcích).

Tak jak na to, abychom tomu zamezili?

· Nastavení úvodního prověření situace v rodině – dotazník pro rodiče.

• Podrobný popis je k dispozici v dokumentu "MPSV a MS" v sekci "O mně". Pokud rodiče vypovídají o historii vztahu s dítětem rozdílně, existuje riziko násilí v rodinné domácnosti.

· Správně vedená komunikace sociálního pracovníka s dítětem

• Tedy bez navádění, manipulace atp. ze strany sociálního pracovníka (tedy bez jiných zájmů, neboť jediný zájem je prožití dětství v lásce, štěstí a porozumění s ohledem na vnímání ze strany dítěte)
• Návrh metodiky pro komunikaci s dětmi je k dispozici v dokumentu "MPSV a MS" v sekci "O mně".

A teď se podívejme tváří v tvář minulosti

Nestačí říct "měníme přístup", ustupujeme od dosavadní praxe. Máme zde i mnoho dětí, které neměly to štěstí, aby bylo rozhodnuto v jejich zájmu, tedy aby vyrůstaly ve štěstí, lásce a porozumění.

Dítě žilo v rodině, kde se nacházel milující rodič. Od tohoto rodiče bylo dítě vytrhnuto do výhradní péče nemilujícího rodiče.

Co se stalo dítěti? Nastává násilí/trauma.

A pan Petr Pöthe v sekci "Rezonance" stav popisuje prožití násilí následovně "v podstatě máte poruchu paměti, čili některé ty věci z minulosti si nemůžete jakoby seřadit, lineárně, nepamatujete si je, ale vy si je vlastně pamatujete, ale nějak odděleně od té své vědomé paměti, protože tam je velmi častá disociace, tzn., že tu část, která je vlastně zneužívaná, jakoby opouzdříte a oddělíte od vědomé části, a pak vás tato část nějakým způsobem pronásleduje, nebo se oživuje v určitých situacích, které by se daly přirovnat k panické atace. A potom jsou tam spojeny tzv. poruchy chování, prostě útěky z domova, sebezraňování, experimentování s různými látkami, které to prožívání jakoby mění, a potom jsou tam samozřejmě depresivní poruchy, poruchy prožívání, poruchy vnímání sebe a velmi častá je tam autoagrese, protože vy se někde obviňujete z toho, že se vám to vlastně stalo a zároveň to chcete popírat, takže vlastně ta vaše osobnost není jakoby ucelená."

A paní Martina Petrovičová (vyšetřovatelka násilné trestné činnosti a mravnostní kriminality) k tomu říká: "Transgenerační přenos násilí v rodinách - to co vidí a zažijí malé děti v rodině. Pokud dochází k násilí k partnerovi, či k dítěti, tak v tom nízkém věku, do věku…. prostě ty vzorce jsou tak zažité, že velká část z nich se může v dospělosti postavit do role oběti, a nebo právě do role agresora."

Takové děti tedy mohly bolest i vzpomínky "zapouzdřit", aby přežily a velká část z nich se může v dospělosti postavit do role oběti, anebo právě do role agresora.

Syndrom se pak vyznačuje tím, že dítě očerňuje jednoho rodiče na základě tzv. 'vymývání mozku' druhým rodičem, což vede k projevům jako je neopodstatněný strach nebo pohrdání (obdobné chování, jako měl rodič vůči druhému rodiči v manželství).

Dlouhodobé násilí ve formě vymývání mozku provádí násilný rodič během jeho výhradní péče (či střídavé, která se následně vlivem vymývání mozku změnila ve výhradní), kdy dítěti vštěpuje špatné názory o druhém rodiči. Z praxe jsou potvrzeny případy, že dítě o rodiči říká, že je "psychicky labilní, narkoman/ka, bez domova, odešel/odešla a nemá zájem, vykašlal/a se na něj", ačkoliv realita je taková, že rodič dítě miluje a také o dítě do okamžiku rozchodu s láskou pečoval/a a během opatrovnického řízení o dítě velmi bojoval/a, přičemž vypovídal/a o násilí v rodinném vztahu. Taktéž existují případy vyvíjení nejen psychického, ale i fyzického násilí dítěte vůči rodiči i sourozencům (např. případy, kdy jedno dítě je ve výhradní péči jednoho rodiče a druhé ve výhradní péči druhého rodiče). V neposlední řadě byly identifkovány případy, kdy dítě s postupem času odmítá vidět rodiče zcela, ačkoliv to byl právě rodič, který o dítě v minulosti s láskou pečovat a dítě si přálo kdysi zůstat právě s tímto rodičem.

Tak co s tím?

Když je dítěti vštěpováno, že druhý rodič je špatný rodič, pak kontakt odmítá (pokud si nepamatuje či "zapouzdří" to, co si pamatoval;  např. chlapec v prvním příkladu v sekci "důsledky" to nezapouzdřil, mladší bratr ano). 

Někteří rodiče neviděli své děti i několik let.

Co třeba zahájit nějaký veřejný projekt "Promluv si s mámou/tátou", do kterého by se mohly přihlásit rodiče, kteří o dítě s láskou v manželství pečovali, předložili by fotky/videa z dětství, kdy o dítě pečovali, ale i důkazy o násilí a informaci o průběhu rozpadu manželství a průběhu soudního řízení s identifikací, co bylo důvodem pro svěření dítěte do výhradní péče druhého rodiče, přičemž velkým rizikem signalizující právě násilí je důvod "nerespektování druhého rodiče". Těmto rodičům by byla poskytnuta psychologická a mediátorská pomoc při obnovení kontaktu s dítětem. Stejnou psychologickou pomoc samozřejmě potřebuje i konkrétní dítě, a to od dětského psychologa, který by s ním nejdříve otázku dětství, rozpadu manželství a následně období strávené s druhým rodičem otevřel.

Nebo jsme milujícím rodičům, kteří své děti neviděli mnoho let, zavřeli dveře nadobro?