Důsledky v praxi

Vyskytují se a níže jsou popsány tyto pro dítě bolestivé případy: 

• Svěření dítěte do péče otce proti přání dítěte
• Svěření dítěte do péče matky proti přání dítěte 
• Svěření dítěte do střídavé/společné péče proti přání dítěte 
• Oddělení sourozenců proti jejich vůli (jeden u matky, druhý u otce), tedy každý rodič "aspoň něco"
• Speciální studie - Bagatelizace nemoci dítěte
• Speciální studie - Odebrání dětí od samoživitelky pěstounům/do dětského domova.
• Speciální studie - děti v kompletní rodině proti své vůli.
• Speciální studie - svěření dítěte do péče otce proti přání dítěte - po rozhodnutí ESLP. Žádost o posouzení ze strany GREVIO a o opětovné vyjádření ze strany ESLP. Žádost o vyjádření p. Reem Alsalem.
• Speciální pomoc - "Posílám tuto zprávu do světa..Beáto"

k zamyšlení 1) Všechny výše uvedené příklady mají závažné negativní důsledky na psychický vývoj dětí. U každého z výše uvedených případů z praxe si nejdříve položme otázku: Nestačilo by k vyčištění důsledků (tedy, že děti trpí) to, když by se v řízení o péči rozhodovalo pouze na základě historie vztahu rodiče s dítětem a přání dítěte, a to ihned u prvního stání, které se uskuteční do měsíce od odloučení?  

k zamyšlení 2) Nyní se podívejte na důsledky v praxi (níže). A u každého případu si položte otázky: Jak se cítilo toto dítě? Jak se asi cítí teď? Nedopadlo by ve svém životě lépe, když by soud pohleděl do minulosti rodinného vztahu, vyslyšel dítě (s kým mu je dobře) a respektoval jeho přání? A tam, kde nám finální důsledek ze sdělovacích prostředků není znám, doufáte, že dítě ještě naději na lepší život neztratilo? Je Vaše přání také, aby každé dítě žilo v atmosféře lásky, štěstí a porozumění? 

Hlavní myšlenky, na kterých je založena praxe v České republice (Cochemská praxe, střídavka, rovnocennost rodičů), jsou již po mnoho let v praxi aplikovány. Pojďme se tedy podívat na důsledky, neboť letité zkušenosti již máme. 

Děti svěřené do výhradní péče otci proti přání dítěte

8/2025 - Trauma z dětství - utekl jsem z domova, táta byl násilník. 

podcast "vychovávej s láskou" 

podcast "vychovávej s láskou" je zaměřen na rozhovory s lidmi, kteří si nesou nějaké trauma z dětství a nebojí se o tom mluvit.

Citace (dítě - D, reportér - R): 

D: narodil jsem se do rodiny, kde jeden rodič byl manipulátor, tyran, fyzický a psychický a měl jsem jednoho bráchu a maminku úplně normální. První moment byl, když jsem viděl, jak mamku znásilnil, když jsem přišel z nákupu s mladším bráchou. 

R: Ubližoval primárně mamce nebo i vám? 

D: Tak fyzicky občas bráchovi i mně, občas přes zadek, ale to jsou takový normální věci myslím, ale mamce ubližoval tak, že měla modřiny. 

R: Jak probíhal váš běžný den? Ten táta tam nějakým způsobem byl? Nebyl? Chodil s vámi třeba na výlety? Nebo se vám věnovala primárně mamka? 

D:Máma, máma s námi byla pořád, když jsme byli menší tak nepracovala, táta jí to zakazoval do mých 10 let a proto jsem jí měl moc rád a vytvořil jsem si na ní to pouto. A proto jsem taky asi po ní, trochu víc citlivej. Táta byl v práci, většinou přijížděl až večer. Vždy když jsem ho viděl, měl jsem z něho strach, už od mala. Tím jak se choval, tak jsem měl strach, tak jsem byl rád, že doma není.

R: Mrzelo tě někdy, že s tátou nemáte dobrý vztah? 

D: Ne, já jsem si postupem času zvykl, že takový prostě je a mamka ta mě vždycky podpořila, takže já jsem šel vždycky za mamkou. Tátu nezajímalo, že hraju hokej. Prosazoval bráchu, který studoval, dělal mezi námi velké rozdíly, že jsem úplně blbej. 

R: Co tě nejvíc bolelo od táty? 

D: Díky němu nemám žádné sebevědomí. Ponižování po každém tréninku, už od mala jsem poslouchal, že jsem nejhorší. Když to slyšíte od rodiče, od toho, kdo by měl dávat to zdravý sebevědomí, takže to sebevědomí, to je asi nejhorší, co mi provedl, když jsem byl malý. Ale to co bylo později, to mi ublížilo nejvíc.

R: Jaký máš vztah s bráchou teď? 

D: Viděli jsme se dvakrát tento rok. Žádný, my se vůbec nebavíme. Od té doby co jsem odešel z domova, tak se nevídáme, protože on je pod taťkovou bublinou, že jsem nejhorší, že jsem šel k mamce, která byla teda u nás vždycky nejhorší, poté co odešla. Možná v dospělosti se to zlomí, až bude brácha také žít sám, až nebude žít pod jeho střechou, ale to chce čas.

R: Kdy mamka odešla? 

D: Bylo to když mi bylo 11-12 let a bylo to na úkor toho, že já jsem jí řekl, aby se rozvedla, protože mi vadilo, jak táta na mamku furt křičí, byl doma furt řev a odnášela to mamka, ona to chtěla, ale bála se, ale když jsem jí to řekl i já, tak už nad tím začala nejspíš přemýšlet. Máma se odstěhovala a podala žádost o rozvod, no a jakmile přišla žádost o rozvod, tak jsme byly od táty manipulovaný k tomu říkat to, co on nám řekne, říkat u tý sociálky co on nám nadiktuje. Takže mámu budeme chtít vidět jednou za 14 dní v pondělí, kdy ona byla v práci, táta to věděl, nějak si to zjistil, aby nás prostě neviděla vůbec, aby nás prostě úplně odstřihl od té mámy. Tohle jsme museli říct na sociálce, brácha za mě mluvil celou tu hodinu a půl co jsme tam byli, já jsem neřekl ani slovo, protože jsem věděl, že to říkat nechci a že tohle říkat nebudu, to co on chce. On nám říkal jak mamka fetuje, jak je někde zdrogovaná, jak nemá kde bydlet, tohle nám tam cpal do hlavy, jakmile odešla. Brácha tomu věřil, byl o dva roky mladší, bylo mu v té době 10, ten neměl šanci vidět tu realitu. Takže to tam řekl, že jí chce vidět jednou za 14 dní v pondělí a pak najednou táta vyhrál soud a dostal nás do péče. A pak přišel zlom.

R: A když přišlo to rozhodnutí, kontrolovala vás potom nějak ta sociálka? 

D: Ne, ani jednou. Nepřišli. Nekontrolovali. Ne.

R: Jak jsi to cítil, že jsi musel být u táty? Jaké emoce jsi měl? 

D: Viděl jsem, že jsem tam 2 proti jednomu. O mamce se bavilo negativně, ale horší bylo i to, že nám zakázal s ní komunikovat. Když se s ní budeme bavit tak bude zle. Že to dopadne špatně. Táta mi nechodil na žádný zápas, mamka tam nebyla. Žil jsem vlastně sám a bylo mi 12. 

R: Snažila se vás mamka kontaktovat? 

D: Snažila, i třeba dopis psala. Ten před námi táta roztrhal, že tam budou samý kraviny. Že to nepotřebujeme vidět, že to bude nějaká manipulace z její strany. To mě zasáhlo taky. A už v té době se ve mně urodila velká nenávist vůči tomu tátovi, to mi bylo třeba 14-15. už jsem měl ty myšlenky, že odejdu nebo něco..prostě to tam nevydržím. Psychické nemoce, co mi táta vybudoval, tím jak se choval a jaký byl, tak se potom rozjely. U táty jsem musel být až do 18. 

R: po dobu těch 6 let se tedy vůbec nic nezměnilo? 

D: Ne, nezměnilo. 

R: Což je teda dost dlouhá doba na to si vybudovat psychické problémy. 

D: Táta mě od malička neměl rád, měl radši bráchu. 

R: Stupňovalo se nějak to násilí, když jsi tam byl sám bez té mamky? 

D :Jo, já jsem byl povahově jako mamka, nebo jsem, a táta to na mě viděl, tak to co dělal psychického mamce, že na ní křičel, vyhledával konflikty, tak to přenesl na mě a to co zažívala mamka jsem pak zažíval já. Takže to ve výsledku bylo pro mě ještě horší, než když tam byla mamka. Chtěl jsem mít klid a ono to pak bylo ještě horší. Ten tlak byl přímo na mě, nebyl na mamku, schytával jsem to všechno já, ty jeho stresy z práce, takže přišel večer domů, já jsem nezasunul židli od stolu a byl tam 3hodinový oheň na střeše, tři hodiny jsem poslouchal jaký jsem debil, a to bylo každej den. Pak se mi vybudovaly sebevražedný sklony, protože jsem tam už nechtěl být, tak jsem si napsal i dopis na rozloučenou, já jsem mu to i řekl a on se mi vysmál. Já jsem měl pak už i psychický ataky, a nemohl jsem se ani zvednout z postele. Mně došlo, že on to nebude brát vůbec vážně, že se mi prostě bude smát. On řekl, že doma nemá žádnýho psychopata a že si to jenom vymejšlím. Takže před všema jeho kamarádama jsem byl za lháře, že si to vymejšlím, a to bylo hrozný poslouchat, vy tam sedíte, je vám fakt psychicky špatně a nikdo vám nevěří, protože táta, a on se navíc navenek choval jako sympaťák, že on je úplně slušnej a všechno, ale nikdo neviděl, co je za dveřma, takže jeho kamarádi ho vždycky viděli jinak, než on byl ve skutečnosti. Jim ani nepřišlo divný, že říká, že si to vymejšlím, neviděli důvod, proč bych měl mít nějaké ataky. Oni tomu nevěřili, ani to okolí potom, nikdo mi nevěřil a bylo hrozně těžký a měl jsem deprese.

R: Snažil jsi se vyhledat odbornou pomoc? 

D: Snažil, ale když ten otec říkal, že nemá doma žádnýho psychouše, tak mě k němu ani nechtěl dovézt. Dva roky jsem ho prosil, byl jsem neléčený, a bylo to horší a horší. Pak mě tam jednou vzal, k psycholožce. Diagnóza byla na papíře a on řekl, aby to smazala z evidence, že to tam vůbec nebude, vyjel na ní, že si na ní vezme právníka, ofenzíva najednou a že bych to pak měl v řidičáku, že jsem psychicky nemocnej a takovýhle věci. Jí to donutil smazat, možná to nesmazala, protože to nejde nebo říkala, že to nejde a řekl mi, že odcházíme, že už tam nebudeme chodit. Už jsem byl kousek u toho, abych byl u té psychiatričky a mohli mi dát prášky a mohl jsem se třeba léčit, ale on mi to odepřel a řekl mi ať se spakuju a že jdeme. Začal jsem tam před ní na něj řvát a rozbrečel jsem se, bylo to fakt strašný, ale nakonec jsem ho musel poslechnout.

R: Potom jsi zmínil, že přišla nějaká situace, která vyeskalovala?

D: Spojil jsem se s mamkou v sedmnácti, půl roku předtím, než se tato situace stala. Sebral jsem odvahu a napsal jsem jí. Viděli jsme se. Viděla v jakém jsem stavu a chtěla mi pomoct, neviděla mě 5 let. Objednala mě k terapeutce a tam jsem plánoval útěk, aby nebyl problém s OSPODem. Ale já už jsem to těsně předtím nevydržel, těsně před osmnáctkou. Po škole mě nějak kontaktovala kamarádka, jestli jsem v pořádku, a já napsal, že ne, ona to okrajově věděla. Tak mě vzala a odvezla mě na nějaké místo, kde jsem pak byl 5 dní a jediné, co jsem si přál, aby mě nenašli policajti. Ona pak po 5 dnech zjistila, že jsem hledaný, já jí řekl, že jsem domluvený s tátou, že jedu na pár dní pryč, tak mě čapla a řekla, že mě odveze k mamce. Přijel jsem k ní do práce a hned mi nabídla, že bych u ní mohl být. Zachránila mě od toho táty, že už jsem se k němu nemusel vracet a mohl jsem být u ní. I když to bylo před 18. rokem, tak už se to nijak neřešilo s tím OSPODem, nějak to nehrotili, když už to bylo měsíc před 18. rokem. Co mě pak mrzelo, že mi psali lidi, že jsem si to vymyslel, že jsem to dělal pro pozornost. Protože nikdo nevěděl, co se doma děje. Neměl jsem odvahu to někomu říkat, nikdo nevěděl, proč se to stalo, proč jsem vlastně utekl. Toto bylo i od blízkých lidí.

R: Jakou reakci měl táta na tvůj útěk? 

D: On nahlásil, že jsem se nevrátil domů a pak jel s bráchou do Rakouska na hory, jako kdyby je to vůbec nezajímalo. A mamka když nahlásila, aby policajti stáhli hledání, tak volali tátovi a on, že je zrovna v Rakousku a dobrý, že jsem se teda našel. A že až se vrátí, tak si mě jako vyzvedne. Chtěl samozřejmě, abych se vrátil, protože on nikdy nepřiznal to, že by něco udělal špatně do teď. Furt se mi směje do obličeje, jako když by jsme byli kamarádi. Vůbec žádná omluva, nic. Já jsem byl u mamky, neměl jsem žádné věci, ty věci moje jsem dostal až po půl roce, nechtěl mi je dát. Po roce jsem dostal svoje kolo, silniční.

Kamarádka: hodně jsem konfrontovala bratra, když byl Viktor nezvěstný. Já si myslela, že mu někdo něco udělal, my jsme nevěděli ten vnitřek. Když se našel, okolí jednalo neempaticky, byla tam zvědavost. Hrozně mě zklamalo mě okolí, které ho v podstatě zavrhlo. A že jsme byli černé ovce v našem městě.

R:Jaké to bylo po letech se vrátit k mamce? Bylo to těžké si najít vztah?

D: Bylo. Mamka mě vůbec neznala, ona si také psychické věci s ním prožívala, takže jí bylo strašně líto, že to prožívám také a brala si to za vinu, že mě tam nechala. Ale já jsem jí to nikdy nevyčítal, já jí řekl ať odejde a byl jsem rád a šťastný, že ona už je v pořádku, že už jí táta nebude mlátit a psychicky týrat. Bylo to těžký, nebyl tam ten úplný vztah jako byl předtím. Ale je to teď rok a postupem se to lepší a už si k sobě zase začínáme hledat tu cestu, kterou jsme měli dřív.

R: Když jsi měl v dospívání ty deprese a ataky, všiml si nějaký dospělý, že často chybíš ve škole, atd., vykazoval jsi nějaké symptomy, aby to třeba nějaký dospělý člověk poznal? 

D: Já jsem s těmi stavy chodil do školy, táta mě doma nenechal. Já byl mimo, pospával jsem, ale nikdo to neřešil. Nepřišel se učitel zeptat? Jo jako přišel, ale oni to brali tak, že jsem lajdák, nikdo to nemohl tušit, neřekl jsem to. A i když se mě zeptali, já jsem o tom nechtěl mluvit, co se děje doma, protože jsem se bál. Měl jsem strach z toho táty, že se to dozví atd.  Teď už rok chodím k terapeutce a chodím i psychiatrovi. Začal jsem se léčit, konečně mi to bylo umožněno. Co hokej: jsem zraněný, nemůžu hrát. Ale jak jsem odešel, nemohl jsem hrát, neměl jsem věci. Výstroj je 50 000 Kč. Byl jsem úplně odstřihnutej. Chtěl byl být fyzioterapeut, pomáhat lidem.

R: Jaký vztah máš s rodičema? A jestli chceš tátu dál ve svém životě?

D: S mamkou vztah vylepšujeme, s ní vše v pohodě, s ní se mám fakt dobře. A s tátou s tím se nechci kontaktovat, pouze přes úřední věci. Ale jinak ho v životě nechci, protože ten člověk mi zkazil celé moje dětství a dospívání. Ukradl mi podstatnou část mého života, to nasměrování, nemohl jsem v klidu dospět. A s bráchou, s tím se nevídám, doufám, že se to změní, až on dospěje, až zmizí od toho taťky, že se to začne lepšit a že se zkontaktujeme navzájem.

R: Jak moc ti chyběl správný mužský vzor? 

D: Samozřejmě že chyběl, já jsem to udělal tak, že to, co jsem viděl u táty, že to je špatně, špatný příklad, a já vím, jak se chovat správně. Vzal jsem si to jako příklad, jak to v životě nemá být. 

https://www.youtube.com/watch?v=7qzHPmU83Qg

jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce instituce (OSPOD, soud) za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). Nezletilému byl významně omezen styk s matkou, kterou nezletilý vnímal jako citový opěrný bod. Dítě se bálo hovořit, což je pochopitelné. Nevěřilo, že má nějakou šanci na zlepšení své životní situace. 

k zamyšlení: v tomto případě jste schopní identifikovat nejen přesnou příčinu (přičemž příčina je ve všech na světlo vynesených případech stejná), ale i přesný důsledek. Příběh je tedy kompletní, a aby se obdobné případy již nestávaly, lze pracovat systémově na odstraněním příčiny.  

k zamyšlení pro psychologa: vyjádřete se k tomuto tvrzení (založenému na výpovědích rodičů či dětí, kteří mají zkušenosti jak s citlivostí dětí, tak agresí dětí): pokud je dítě citlivé, po citlivém rodiči, vyvíjí se do stavu nízké sebehodnoty a depresí, inklinující k myšlenkám na sebevraždu. Pokud dítě naopak převezme chování násilného rodiče jako standard chování, má to negativní vliv jeho budoucí partnerský/rodinný vztah.   

3/2025 - Otec z Roudnice týral hocha, který skočil pod vlak, rozhodl litoměřický soud

"Dlouho se táhnoucí kauzu, ve které zazněly desítky svědeckých výpovědí, dnes, v pondělí 3. března, rozřešil litoměřický okresní soud.  Jednapadesátiletý J. H. z Roudnice nad Labem je podle rozsudku vinen, že nepřiměřeně trestal svého syna po dobu pěti let až do jeho sebevraždy v nedožitých 15 letech v roce 2021."

"Chlapce v kritickém období vychovával téměř výhradně otec a své matce se s bitím nesvěřil. I ta ale vypovídala o tom, že u něj zaznamenala zlomený nos a krvavé oko, kdy chlapec na její otázku, co se mu stalo, reagoval podrážděně. " Otec měl po rozchodu s matkou v roce 2016 chlapce ve výhradní péči poté, co vyhrál opatrovnický soud. Matka dodala, že "muž jí před rozchodem déle bil a ponižoval, zvlášť když měl trochu upito. Po prohraném soudu se matka se synem vídala jen jednou za 14 dní a pouze na chvíli. Během těchto setkání se jí nikdy nesvěřil, že by ho otec zesměšňoval nebo bil.  Zřetelná drobná zranění odbyl jinými důvody než otcovým týráním. " 

Státní zástupkyně popsala: "Ve společné domácnosti nepřiměřeně trestal svého syna tím, že jej bil pěstmi, zejména do břicha a do ramene, dával mu facky, zesměšňoval a ponižoval ho", dále mu zlomil nos a škrtil ho. Mladý svědek uvedl: "bál se chodit domů. Říkal nám, že se tam netěší, že to nemá jednoduché, že otec jednou střílel kolem hlavy". Další svědci: "otec na chlapce na hokeji v jeho pěti letech řval vulgární nadávky", "když dostal horší známku, mlátil ho kolikrát až do krve", "jednou i říkal o tom, že kvůli otci uvažuje o odchodu ze světa".  Expartnerka otce: "praštil s ním o zeď, škrtil ho, dal mu pěstí do nosu, řekl mu, že ho zastřelí", "když se jednou pokoušela chlapce bránit, odstrčil jí, aby šla pryč, nebo dostane také". 

Vina obžalovaného byla bez jakýchkoli pochybností plně prokázána, ačkoliv obžalovaný po celou dobu řízení tvrdil, že dítě netýral, jak je ostatně v praxi obvyklé. "Klíčovými důkazy byly svědecké výpovědi, kdy k věci podrobně hovořila řada z téměř 30 svědků, kteří se přitom často navzájem neznali."

Otec byl odsouzen k trestu 3 let vězení, podmíněně odložený na zkušební dobu 5 let s odůvodněním, že pro otce je ztráta syna již tak velkou bolestí. 

https://litomericky.denik.cz/zlociny-a-soudy/soud-tyrani-syn-sebevrazda-litomerice-20231121.html

https://litomericky.denik.cz/krimi/soud-tragedie-tyrani-sebevrazda-litomerice-20241129.html

https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/roudnice-soud-tyrani-vlak-rozsudek.html

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce instituce (OSPOD, soud) za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). Nezletilému byl významně omezen styk s matkou, kterou nezletilý vnímal jako citový opěrný bod. Dítě se bálo hovořit, což je pochopitelné. Nevěřilo, že má nějakou šanci na zlepšení své životní situace. 

k zamyšlení pro psychologa: Cítí vůbec násilný rodič lásku k dítěti a tedy z toho vyplývající bolest ze ztráty dítěte, i když ho tolik let bezcitně surově týral a choval se k němu bez lásky? Nebo je zarmoucen smrtí dítěte z jiného důvodu, např., že už tam ten člověk, na kterém se "vybíjel", není?

11/2024 – Devítiletý kluk psal Ústavnímu soudu, že nechce být s tátou. Neuspěl 

"Nechci být se svým tátou a mámu vídat jen o víkendech, tak nějak by se dal ve zkratce shrnout požadavek devítiletého klučiny." Obrátil se na Ústavní soud, ale neuspěl. "Senát se soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou totiž za neobvyklou žádostí neviděl upřímné přání malého dítěte. "

"Podle Ústavního soudu nezletilý stěžovatel z důvodu stále ještě nízkého věku není schopný plně pochopit smysl soudního řízení, kvalifikovaně vyjádřit vlastní názor a především vyhodnotit možné důsledky."

"Chlapec je zastoupen kolizním opatrovníkem. Ten přitom už dříve uvedl, že s postojem matky nesouhlasí, a připomenul, že matka dlouhodobě otce neakceptuje, podává různé návrhy a trestní oznámení, avšak nic z toho soudy neshledaly jako opodstatněné." 

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce instituce (OSPOD, soud) za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). Nezletilému byl významně omezen styk s matkou, kterou nezletilý vnímá matku jako citový opěrný bod.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-devitilety-kluk-psal-ustavnimu-soudu-ze-nechce-byt-s-tatou-neuspel-40499492

II. ÚS 1827/24 ze dne 5.11.2024

Nezletilý chlapec byl předběžným opatřením svěřen do péče otce a upravil styk syna s matkou jednou za 14 dní na víkend. Matka v průběhu řízení poukazovala na násilí páchané ze strany otce na dítěti, konkrétně sdělovala, že "Odvolací soud ignoroval zdokumentovaný zdravotní stav nezletilého a zanedbání zdravotní péče ze strany otce. V souvislosti s uvedeným poukázala matka především na zranění nezletilého při parkuru (otec nezletilému opakovaně sundal z nohy fixaci kotníku) a přetrvávající bolest uší. Podle náhledu stěžovatelky se otec dopouští na nezletilém násilí, o čemž svědčí hematomy a škrábance na jeho těle ". Nezletilý se vyjádřil, že má s matkou pozitivní vztah. 

Matka předkládala lékařské zprávy. Otec je negoval jinými lékařskými zprávami. Ve prospěch otce hovořila jak zpráva od Policie, tak psycholožky, dle které dítě zranění předstírá. Matka nespolupracovala se soudy určenou psycholožkou. Ze zpráv psycholožky vyplývá, že matka nezletilého instruovala, jak se v ordinaci má chovat. Z těchto důvodů psycholožka dospěla k závěru, že matka s největší pravděpodobností manipuluje s dítětem proti druhému rodiči, nepodporuje péči o jeho zdraví a zneužívá dítě k dosažení vlastích cílů. Soudy považovaly psychoterapeutickou léčbu nezletilého za urgentní. 

Městský soud vzal v potaz i to, že matka stále pořizuje nahrávky nezletilého a to i přesto, že jí byla v minulosti vysvětlena nevhodnost a škodlivost takového jednání pro nezletilého. Otec navázal spolupráci s psycholožkou, pročež byl shledán mírný pokrok v léčbě nezletilého. 

Městský soud však shledal, že nezletilý je ze strany stěžovatelky vážně ohrožen na vývoji, neboť matka nerespektuje soudní rozhodnutí, doporučení, výzvy, kterých se jí během opatrovnického řízení dostalo. Ústavní soud se vyjádřil, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by práva stěžovatelky byla zcela opominuta. Zároveň se vyjádřil, že k rozšíření péče (konkrétně hovořil o střídavé péči), klade zvýšené požadavky na oba rodiče stran jejich vzájemné komunikace a pochopení pro odlišný názor druhého rodiče. 

https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/uscr/ii-us-1827-24-1

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce instituce (OSPOD, psycholog, soud) za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). Nezletilému byl významně omezen styk s matkou, kterou nezletilý vnímá matku jako pevný bod.

K zamyšlení: I v tomto případě bylo ze strany matky tvrzeno násilí páchané na dítěti, ze strany dítěte pak bylo projeveno upřímné přání žít s matkou. Není zcela logické, že milující rodič se snaží své dítě zachránit a pokud dítě vypovídá o násilí, pak milující rodič chce tuto výpověď zachytit (nahrát), aby mohl dále následně prokazovat? Nejedná se tedy o sekundární viktimizaci obětí ze strany soudu? Proč není zvažováno, že otec může na dítě významně působit zastrašováním, když ho má ve výhradní péči - pro účely výpovědí před Policií, ve škole apod., což prokazují další důsledky z praxe níže uvedené? Dítě má strach. Proč psycholožka cíluje na manipulaci ze strany matky a nezabývá se vztahem dítěte s otcem, ani minulostí - jak dítě prožíval své dosavadní dětství? V zájmu dítěte je vyrůstat ve štěstí, lásce a porozumění, což dítě cítí u matky, jak je z usnesení zřejmé. Opět se zde hovoří o jakémsi násilném požadavku pro pochopení odlišného názoru druhého rodiče. Když se dítě u rodiče necítí dobře, je tam naznačováno násilí, tak má tento smutek a utrpení dítěte milující rodič pochopit a vztah s rodičem podporovat?  Nemyslíte si, že má dítě právo vyjádřit se, jeho názor má být respektován a má právo na dětství ve štěstí, lásce a porozumění? 

6/2023 -Novinky.cz: Desetiletý kluk odmítal vídat otce. Do ústavu s ním, rozhodl soud

pokračování případu: Novinky.cz: V ústavu dítě cestu k otci nenajde, míní soud

"Proti verdiktu podala matka odvolání a 31. května odvolací Krajský soud v Brně předběžné opatření zrušil. Podle verdiktu odvolacího soudu, který má Právo k dispozici, je zcela nepochybné, že mezi rodiči plane dlouhodobý spor, kterým jejich syn trpí. Jenže ani ze znaleckého posudku neplyne, že by matka syna proti otci štvala, navíc jeho postoj může být utvářen vzpomínkami na možné incidenty s otcem.

"Ani jeden z psychologů, kteří s rodinou dlouhodobě spolupracovali, se nevyjádřil jednoznačně pozitivně k umístění nezletilého do neutrálního prostředí. Naopak tento postup považují za rizikový, když nezletilý vnímá matku jako pevný bod. Rovněž prognóza dalšího vývoje vztahu nezletilého k otci po jeho návratu z neu­trálního prostředí zpět do domácnosti je značně nejistá a při nezměněném postoji rodičů může dojít okamžitě k návratu původní situace," upozornil odvolací soud. 

Z krizového centra byl dílem vinou úředních postupů a podivného postupu krizového centra propuštěn, či spíše odvezen za asistence policie, až 7. června. "Podle místopředsedkyně soudu pro opatrovnický úsek Lidmily Adlerové ale bylo vše v souladu se zákonem. Ta upozornila, že městský soud mohl konat až ve chvíli, kdy se mu vrátil spis z odvolacího soudu.

Soudní praxe je bohužel taková, že rozhodnutí odvolacího soudu míře nejprve od patro níže k prvoinstančnímu soudu, který teprve verdikt posílá účastníkům. Právní zástupce tedy musel čekat na doručení rozhodnutí a následně vyzval krizové centrum, aby nezletilého neprodleně předali do péče matky. Setkal se s však s tím, že krizové centrum vyžadovalo doložku. Proto právní zástupce musel kontaktovat Policii s žádostí, aby zasáhli proti omezování osobní svobody nezletilého a maření úředního rozhodnutí. Až následně krizové centrum konalo."

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce soudu a OSPODu za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). Nezletilý je konfliktem rodičů stresován, proto umístěn do "neutrálního prostředí" - a to do ústavu kde mu byl zakázán styk s matkou, kterou nezletilý vnímá matku jako pevný bod. 

Vzhledem k rozsáhlé analýze rozsudků současné praxe je tento případ ojedinělý v tom smyslu, že odvolací soud zhodnotil, že skutečný stav je odlišný od stavu popsaného první instancí a rozhodl skutečně ve prospěch zájmu dítěte, a umožnil mu prožít šťastné a spokojené dětství v bezpečném prostředí. I tento chlapec však bohužel musel trpět, a to po dobu strávenou v ústavu opět jako důsledek špatného rozhodnutí OSPODu a soudu.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-v-ustavu-dite-cestu-k-otci-nenajde-mini-soud-40434772

1/2022 Zpravodaj SOOD – "Když stát týrá děti a dohání je až téměř k sebevraždě"

patnáctiletý Honzík: "mamka je hodná, táta mě bije, od 5 let je to velký mlácení, nic nedokážeš, jsi k ničemu", "Mamka mě zachraňovala, táta ji taky mlátil, nadával jí píčo, kurvo, jsi blbá".

Má s tátou chodit na terapii, "táta mi řekl, že mi to tak přerovná v hlavě a budu k němu chodit, že se z toho, pardon, poseru". Psychiatrická klinika VFN a 1.L.F UK: nelze vymáhat kontakty s otcem násilím, v takové situaci hrozí vysoké riziko suicidálního jednání. Zpráva MUDr. Jana Lorence: úzkostně depresivní porucha s posttraumatickým syndromem. Znalkyně PhDr. Simona Měchová: Nezletilý odmítá s otcem kontakt, v případě, že to nebude respektováno, existuje riziko vážného narušení vývoje nezletilého a poškození jeho psychiky ve smyslu psychické traumatizace. Nezletilý má suicidální a sebepoškozovací úvahy v souvislosti s možným stykem s otcem. Z těchto důvodů znalkyně nedoporučuje ani asistované styky. A Co na to soud Praha – Západ Nařídil asistované styky s otcem. A jak reagoval OSPOD? Městský úřad Černošice doporučil nevyslyšet názor nezletilého, protože "není možné, aby diktoval dospělým, kam chodit bude a kam chodit nebude, a to s ohledem na skutečnost, že celou situaci je nezbytné řešit v zájmu nezletilého, kdy pro všestranný rozvoj nezletilého je nutný kontakt s oběma rodiči." SOOD ve svém vyjádření uvedl "Z mezinárodních výzkumů vyplývá, že jen pět procent nahlášených případů pohlavního zneužívání je falešných, a to zpravidla u starších dětí. U nás se ale postupuje tak, jako by tento poměr byl obrácený".

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce soudu a OSPODu za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči (rovnocennost), nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí).

https://www.sood.cz/wp-content/uploads/2022/06/Zpravodaj-SOOD-2022-1.pdf  

2/2016 zpravodaj SOOD - Matka oznámila zneužívání, přišla o děti

Matka oznámila násilí páchané na dětech a opustila otce. Dvě psycholožky, dětská lékařka i dvě dětské psychiatričky považovaly sdělení chlapce za věrohodné a doporučovaly nevystavovat ho traumatizujícím a stresovým situacím ani kontaktu s otcem. Matka se obrátila na doporučení policie na soudní znalkyni z FN Plzeň Mgr. Petru Sumcovou, jejíž závěry byly "nezletilý vykazuje známky reakce na stres s výkyvy v době retraumatizace – vyšetřováním či kontaktem s otcem, docházím k odůvodněnému podezření, že porucha je zapříčiněna sexuálním zneužíváním otcem, dále dochází k sekundární traumatizaci nezletilého při opakovaných vyšetřeních, zejména pak při konfrontaci s nevěřícím postojem okolí." Ústavní psycholožka: "často pláče, při jakékoliv nepohodě říká, že chce za maminkou. Vykřikuje, že by potřeboval něco udělat, ale nemůže, protože nemá sílu. Je velmi stresovaný, nešťastný a emocionálně labilní. Emoce jsou však přiléhavé, odpovídají aktuální stresové zátěži dítěte, které bylo izolováno od matky z pečujícího prostředí a ztratilo dosavadní silné emocionální vazby. Péťa velmi dobře spolupracoval, brzy se rozplakal a sdílel hluboké pocity nesvobody, strachu a lítosti. Obává se, že neumí dávkovat pravdu, aby jí nebylo moc a něco tím zlého nezpůsobil. Bojí se, že už maminku neuvidí. Má strach z toho, že mu nikdo nevěří. Jeho křehká psychika je vystavována zátěži, která může vážně ohrozit jeho další psychický vývoj. Pozoruji u Honzíka nejen regresi ve vývoji, časté sebepoškozování, ale také volání o pomoc a snahu vyjádřit hlubokou míru zoufalství, které Honzík prožívá (myšlenky na smrt). Když se matka snažila s dětmi mluvit, uhodil jí otec před nimi do hlavy. Děti křičely "přestaň, maminka je hodná" a dlouhé minuty pak za dveřmi křičely a plakaly. Honzík je ve školce smutný,  Péťa je uzavřený do sebe, s nikým se nebaví. Matce byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč, za to, že se s dětmi v době jejich umístnění v ústavu přivítala. Pro děti se nic nezměnilo, ani když SOOD upozornil MPSV, veřejnou ochránkyni práv, krajský úřad Plzeňského kraje, poslance a senátory sociální výboru ze stran. Na toto soud reagoval tak, že vzal v úvahu pouze dva znalecké posudky zpracované soudem přibranými znalci, kteří dětem, jak je v naší soudní praxi obvyklé, nevěřili. Soudkyně obě děti svěřila do péče otce a matce stanovila asistovaný styk s nimi, a to 2x jednu hodinu týdně na orgánu sociálně-právní ochrany dětí pod dohledem sociální pracovnice.

https://www.sood.cz/wp-content/uploads/2020/12/zpravodaj-SOOD-2016-2.pdf

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce soudu, OSPODu a znalců za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí).

2/2016 zpravodaj SOOD - chlapec svěřen do péče otci v r. 2008 

Matka během řízení o péči oznamovala domácí násilí páchané na matce a na dítěti soudu a OSPODu. Soud a OSPOD bagatelizoval násilí páchané na matce a dítěti. Soud poslal Jirku do ústavu na 3 měsíce, aby tam "našel" lásku k otci; soud rozhodl o výhradní péči ze strany otce; Matka, která dítě bránila (například nevytáhla ho zpoza stolu, když se dítě bálo jít k otci) dostala velké množství pokut za, to, že dítě bránila. Dítě trpělo, otec na něm páchal 6 let násilí, trestal ho. Syn se bál chodit domů, měl špatné známky. Syn prosil jinou soudkyni (již jiný příslušný soud) v červenci 2014, aby mohl za maminkou, konkrétně "nevím, jak dlouho to ještě vydržím, já už nemůžu", "nevím, jestli bylo horší deptání nebo otřes mozku, co mi udělal", "když dostanu špatnou známku, tak se bojím vrátit do jeho domu. Někdy se na mě vrhne a zbije mě. Nikdy nevím, co udělá. Už mi nejde ve škole skoro nic", "Má často výbuchy vzteku". "Říkám si, jaký má život smysl. Nevydržel bych to, kdybych neměl maminku, to už bych nežil". Jirka, i jeho matka, mají závažné zdravotní problémy a trauma jako důsledek nesprávného rozhodnutí soudu a OSPODu, které bylo nikoliv v zájmu dítěte. K Ospodu Jirka sděluje "S otcem se smáli a na mě křičeli, abych jim napsal, že chci žít u otce a maminku vidět jednou za čtrnáct dní. Musel jsem jim to napsat, protože mi vyhrožovali, že když to nenapíšu, tak už maminku nikdy neuvidím. Tak jsem to ze strachu napsal, ale stejně jsem jí neviděl".

https://www.sood.cz/wp-content/uploads/2020/12/zpravodaj-SOOD-2016-2.pdf

Jaká praxe se zde projevila:  Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce soudu a OSPODu za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí).

Děti svěřené do výhradní péče matce proti přání dítěte

2019 - Zavírala syny do sklepa a bila je pěstmi. Je kvalitnější rodič, napsali znalci

"Kauza dvou chlapců, které matka s druhem surově bili pěstmi nebo i nožem, ukazuje na obrovské selhání úřadů. Ač otec dětí soudu, policii i orgánům OSPOD opakovaně hlásil podezření, že jsou synové týráni, nikdo léta nezakročil. Z toho, co se četlo před soudem, zažívaly děti od svých tří respektive pěti let od dospělých v rodině peklo. Obžaloba líčí bití pěstmi, rány ostrým nožem do chodidel, nucené domácí práce a noci ve sklepě, kde místo postele byl jenom pytel naplněný senem. A přece úřady proti tomu zasáhly až čtyři roky poté, co na Oddělení sociálně-právní ochrany dětí v Brandýse nad Labem přišlo první upozornění, že v domě na okraji středočeských Čelákovic mohou být dva malí chlapci surově týráni.

"Dodnes to nemůžu skousnout," komentuje to otec týraných František Š., který před lety vážné podezření oznámil. Jeho vyprávění přináší do otřesné kauzy, kterou otevřely toto pondělí Seznam Zprávy, nová a velmi závažná zjištění. A to ještě Fratišek Š. nemluví o tom, že další tři roky od odhalení tyranů trvalo, než se aspoň jeden z nich dostal před soud. Lenka K., které byly děti do péče svěřeny, dostala teprve toto pondělí za systematické násilí vůči synům šest let vězení. Její druh Ivan F. potrestán dosud nebyl, protože zmizel na rodné Ukrajině. 

Příběh, který reportérce Seznam Zpráv vypráví otec chlapců, je znepokojující. Začal, když si matka chlapců a nyní nepravomocně odsouzená Lenka K. našla nového přítele a synové se odmítali z víkendů strávených u otce vracet. Tehdy v roce 2017 si také František Š. začal všímat modřin na jejich těle. Zdálo se mu to podezřelé, a tak upozornil OSPOD v Brandýse nad Labem. "Nikdy to k ničemu nevedlo," hodnotí dnes práci tamních zaměstnanců. Říká, že dělal vše, aby úředníky v Brandýse přesvědčil. Třeba video a fotodokumentaci všech příznaků týrání, jichž si u svých dětí všiml, když dorazily na víkend. "Vždycky se udělaly fotky, když jsme si je přivezli. Jestli mají nové modřiny nebo nemají. V neděli se točila videa, aby byly důkazy. Protože jinak jsme neměli v ruce nic," líčí otec nad více než deseti videozáznamy, které reportérce ukazuje. Jsou na nich srdceryvné scény: především mladší syn, tehdy tříletý, na několika záznamech pláče a vzpouzí se, že nechce od otce odejít. "Já nechci za maminkou," křičí.

Na dvou nahrávkách pak starší syn, tehdy pětiletý, uvádí důvody: "Ivan na nás furt křičí a bouchá nás." Na otázku, zda si mohou doma hrát, odpovídá, že ne. "Musíme dělat gumičky. Otrhávat je. Musíme to dělat." Co je to "dělat gumičky", vysvětlil úřadům otec, když děti skutečně odmítly k matce odejít a OSPOD se musel do věci vložit. "Musejí doma pomáhat s prací, kterou si matka sjednala 'na doma', dočišťování autotěsnění," uvedl podle zápisu na jednání s úředníky 4. března 2019.  Ani to - bylo to dva roky poté, co otec své podezření na týrání dětí oznámil - však postojem úřadů, že dětem je u matky dobře, nepohnulo. V zápisu sociální orgán uvádí, že není žádoucí, aby byl "svévolně měněn zaběhlý řád dětí daný rozsudkem".

K čemu jsou znalci? Ten samý rok otec František Š. požádal Okresní soud Praha-Východ o svěření synů do péče. V návrhu na předběžné opatření popsal, jaké má o své děti obavy. "Domnívám se, že jsou děti šikanovány a bity," píše se v materiálu, který mají Seznam Zprávy k dispozici. Jako důkaz k tomu předložil i natočená videa. Soud mu přesto nevyhověl, a tak později žádal o střídavou péči. Neuspěl však ani s tímto návrhem.

"Nebyl shledán žádný důvod ke změně výchovy," napsala v rozsudku samosoudkyně Martina Tomášová s tím, že je v zájmu dětí i s ohledem na jejich nízký věk zůstat u matky. "Prostředí u matky bylo shledáno jako vhodnější a matka se také zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku jeví jako vhodnější výchovná osobnost," napsala soudkyně. V "prostředí" se, jak dnes víme, dětem ve skutečnosti děly hrozné věci, ale samosoudkyně se opřela o posudky znalců. Otce, u něhož děti hledaly záchranu, vylíčili jako osobnost s výraznými povahovými rysy, kterými jsou "rysy nezdrženlivosti, emoční lability a dissociality".

A výchovné schopnosti matky znalci z oboru psychologie a psychiatrie ohodnotili jako "kvalitnější". O tři roky později už však došli jiní znalci v rámci trestního řízení k úplně odlišným závěrům. Jak se píše v obžalobě čtené toto pondělí u Krajského soudu v Praze, Lenka K. je "nepřátelská, zlostná a hádavá, chová se agresivně k druhým a má útočné myšlení".

Mluvčí Okresního soudu Praha-východ Zuzana Steinerová pro Seznam Zprávy teď k případu napsala: "Dovolte mi vyslovit politování nad tím, že k věci, kterou popisujete, došlo." Uvedla, že soud rozhodoval na základě zprávy nezletilého s psychologem, zprávy o rodinné terapii, o sociálním šetření nebo zápisů z jednání před OSPOD. "Vyšetřovány byly i děti a bylo konstatováno, že nebylo zjištěno žádné negativní působení ze strany partnera matky (které bylo původně namítáno)," sdělila mluvčí. Opět zdůraznila i to, že soud vycházel z posudků, ze kterých vycházela lépe matka.

Znalecké posudky na oba rodiče vypracovali tehdy v roce 2019 psycholog Marek Preiss a psychiatr Bronislav Kobeda. "Je to velmi nepříjemné," hodnotí dnes případ Marek Preiss, který je vedoucím psychologem v Národním ústavu duševního zdraví. "Představa, že mělo být odhaleno týrání a nebylo, je pro mě jako znalce velmi nepříjemná," uvedl, když ho Seznam Zprávy s případem konfrontovaly.  K posudku, který sloužil jako podklad k soudnímu rozhodnutí, se nechtěl přímo vyjadřovat, protože by to podle něj "mohlo být neetické". Označil jej za velmi podrobný.

Při zkoumání je podle znalce Preisse důležité, jaké má informace. "Hodně záleží na tom, co uvádí rodiče v průběhu toho znaleckého posudku. Jiná věc je, když by v tomto případě otec uváděl to týrání v průběhu znaleckého posudku a jiná situace, když to neuvádí. Další věc je, že ten druhý znalecký posudek byl dělaný v trestní věci, ti znalci měli už informace z toho spisu," obhajoval závěry svého zkoumání Preiss.

Otec týraných dětí František Š. se snažil o syny bojovat na všech frontách. Před více než čtyřmi lety podal na policii i trestní oznámení. Zabývala se jím středočeská policistka Jana Zemancová. Ta ale v červnu 2019 případ odložila. "Do současného doby nebylo zjištěno podezření, že by se ve věci jednalo o trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt," uvedla Zemancová do policejního dokumentu, který mají Seznam Zprávy k dispozici. Jak k tomuto závěru dospěla, reportérovi Seznam Zpráv nyní říct nedokázala. Na případ si prý pamatuje jen matně. "Nemyslím si, že vám budu schopná k tomu něco bližšího říct, protože tuším, ale už si to nepamatuji," řekla policistka. Na následnou žádost o vyjádření, pak v SMS zprávě napsala, že "se k případu nebude nijak vyjadřovat".

Přestože jde o případ dlouholetého týraní bezbranných dětí, kterým navzdory předloženým svědectvím či obrazové dokumentaci nechaly soudy, policie, znalci a i úředníci dále ubližovat, postoj k novým zjištěním redakce je vlažný. Jako by je nevzrušoval. Případ bývalých manželů Františka Š. a Lenky K. měli na brandýské sociálce postupně na starost dva zaměstnanci. Ani jeden z nich už na úřadě nepracuje. A podle vyjádření nadřízeného orgánu, kterým je středočeský krajský úřad, tam už není ani jejich tehdejší přímý nadřízený. Nynější vedoucí brandýského OSPOD Jan Vaněk i mluvčí městského úřadu Matouš Králík pak uvedli, že nemohou případ komentovat, protože jsou vázáni mlčenlivostí. Vaněk se pak odmítl vyjádřit i k tomu, zda dodatečně nebudou prověřovat to, zda jeho podřízení, kteří případ řešili, nepochybili. "Já to nemůžu komentovat," prohlásil. Nadřízený středočeský krajský úřad se nejprve nechtěl případem zabývat. Mluvčí David Šíma napsal, že o kauze krajský OSPOD nic neví, protože k tomu v minulosti nedostal žádné informace.

"Aktuálně je celá problematika řešena orgány činnými v trestním řízení, do jejichž úkonů není oprávněn v současné době krajský úřad aktivně zasahovat či do řízení vstupovat," napsal mluvčí. Měl tím ovšem na mysli trestní řízení vedené proti matce a jejímu druhovi, které ovšem neřeší postup úřadů.

Teprve, když reportérka napsala znovu a požádala i o vyjádření hejtmanky Petry Peckové (STAN), daly se věci trochu do pohybu. "Chlapců je mi nesmírně líto, a matka si trest za to, že je nechránila a naopak týrala, zaslouží. Mrzí mě, že příslušní pracovníci OSPOD nezasáhli dříve," uvedla hejtmanka Pecková.

Její kolega radní Martin Hrabánek z ODS, který má sociální oblast na starosti, dal příslib vše prověřit. "Aktuálně zjištěné skutečnosti mě opravdu znepokojují, rozhodně budeme zjišťovat, kde nastala chyba, a proč v průběhu několika let ochrana dětí nezafungovala," vyjádřil se Hrabánek pro Seznam Zprávy. Podle hejtmanky je v případě zjištěného pochybení na místě "vyvození odpovědnosti". Státní zástupkyně Miloslava Zagarová podnět na policii k prověření postupu sociálních pracovníků dát nehodlá - i když sama v obžalobě píše, že matka s přítelem chlapce týrala nejméně od března 2019 a že otec OSPOD na podlitiny u dětí upozorňoval už od roku 2017. "To už se šetřilo a tehdy se to neprokázalo, takže žádný důkaz pro to nebyl," uvedla Zagarová pro Seznam Zprávy. Chlapcům je teď 10 a osm let. Žijí s otcem, jeho současnou manželkou a dvěma sourozenci. O tom, co se dělo, když bydleli u maminky, se doma nebaví. "Podle psycholožky jsou tak o dva až tři roky pozadu. Přišli o část dětství," říká otec. Podle znaleckých posudků si následky ponesou celý život.

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy - násilí v rodině neexistuje; spolupráce soudu, znalců, psychologů a OSPODu za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (rodič bránil, a to právě z důvodu násilí). 

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-urady-mohly-detem-usetrit-roky-utrpeni-neverily-vsak-ze-je-matka-tyra-239525

10/2025 - Veřejností pro otce

Rozhodla jsem se, že otce doprovodím na jeho cestě a stanu se jeho veřejností (za veřejnost jsem byla u soudu pouze já) u soudního stání a zároveň oporou s ohledem na zkušenosti nejen z rozsáhlé studie, ale i s ohledem na zkušenosti s tímto konkrétním senátem. 

Na veřejnost řízení po několika minutách působí, že tématem dnešního dne má být trvalý zákaz styku dítěte s otcem, a to s ohledem na úvodní shrnutí, které je soudem předčítáno. Otec následně sděluje, že přečtené shrnutí není správné a cituji (z nahrávky): 

• otec: "chcete pouštět ty videa, co jsem Vám předal, abyste věděli, že říkám pravdu?" 

• soudkyně: ne. 

• otec: "takže jste je viděly ty videa, co jsem Vám předal?" 

• Soudkyně: "neviděly, protože nejdou přehrát, musíte je doručit v nějakém jiném formátu". 

• otec: "vždyť to zkoušeli na podatelně a šlo jim to". 

• Soudkyně: "to nemohli zkoušet, musí to nejdříve projít bezpečnostní kontrolou". Otec: "já to tam zkoušel na svém počítači". 

• Soudkyně: "ano, na Vašem počítači ano, ale pak to musí projít bezpečnostní kontrolou a na našich počítačích to nelze spustit, ne". Soudkyně následně mění téma: "my jsme se ptali, jestli máte něco k obsahu těch listin, co tu byly čteny".

Dva dny po soudu byl otci doručen dopis od místopředsedy Krajského soudu, který jsem viděla. V dopisu píše "potřebné údaje se nepodařilo dohledat ani z některých shlédnutých souborů na vámi dodaném flashdisku". Jak je možné, že místopředseda Krajského soudu byl schopen shlédnout soubory a soudkyně senátu Krajského soudu nikoliv a ani nepovolila přehrání souborů na tomto stání, o které otec žádal? Na veřejnost toto působí, že soudci odmítají důkazy, které jsou ve věci posouzení stěžejní a týkají se násilí páchaného na dítěti.  

K nahrávkám se místopředseda dále vyjadřuje, že "Ve Vaší stížnosti, přes její obsáhlost s odkazem na její přílohu, však nejsou uvedeny žádné relevantní údaje, ze kterých by bylo možné zjistit jaké ho řízení se stížnost týká, pod jakou spisovou značkou je věc vedena a u jakého soudu." ačkoliv otec byl v podatelně výslovně požádán o informaci, komu mají být důkazy předány a otec na podatelně zdůraznil, že se jedná o dokumenty určené předsedovi soudu a soudkyni, u které specifikoval její přesné jméno, ve věci jeho odvolání.

Dále se jednání zúčastnila znalkyně, která zpracovávala znalecký posudek, jenž vyšel pro otce negativně. Cituji (opět doslovná citace z nahrávky):

Výslech znalkyně byl soudkyní ukončen. Znalkyně se slzami v očích nezůstává do konce jednání, utírá si slzy, odchází ze soudní síně. Výslech znalkyně na veřejnost zapůsobil tak, že směřuje k zákazu styku. Na otázky otce k důkazům z jeho strany odpověděla, že o ničem takovém neví. K důkazům ze strany otce, prokazujících násilí na dítěti, tedy nebylo v řízení přihlédnuto. 

Znalkyně hodnotí škodlivost, tedy důvod pro zákaz styku, z důvodu nerespektování matky. Dítě je však třeba bránit, a soud aktuálně považuje tuto obranu dítěte ze strany otce za nerespektování druhého rodiče a nechce přijmout důkazy. Namísto toho chce styku dítěte s otcem zabránit úplně. 

Po závěrečné řeči, která ze strany otce byla velmi osobní, soudkyně vyhlásila přestávku. Následně Soudkyně sdělila, že "je na místě, aby rodiče kontaktovali poradnu. Každý si domluvíte individuální schůzku a absolvujete jí. Už byla kontaktována soudem, už o tom ví." Soudkyně tedy o přestávce volala do poradny a sjednala promptně termíny. Konzultantka poradny otci po telefonu sdělila, že se nejedná o psychologické vyšetření, ale stanovení asistovaného styku a nechť s sebou otec vezme rozsudek. Otec sdělil, že žádný rozsudek není, že není rozhodnuto. Ona odpověděla, že to je divné, že má předepsané zadání vycházející z rozsudku. Otec sdělil, že rozsudek bude 12.11. a konzultantka odpověděla, že tomu tedy nerozumí. 

Veřejnost se domnívá, že o odročení rozhodly poslední minuty, konkrétně láskyplná závěrečná řeč otce a atmosféra v soudní síni. Řízení je odročeno na listopad, veřejnost se domnívá, že ve hře (účelem odročení) je tedy stanovení asistovaného styku pro otce. Otec intenzivně bojuje, aby mohl mít syna ve své péči, veřejnost s ním. 

Jaká praxe se zde podle veřejnosti projevila v návaznosti na říjnové stání, kde byla veřejnost účastna? Zapomeňte na diagnózy - násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme; spolupráce soudu, znalců, psychologů a OSPODu za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči, nebo jen s tím, kdo nebrání v péči druhému rodiči (tedy vycházíme vstříc pouze tomu, kdo respektuje druhého rodiče). Zde rodič nerespektoval - nahlásil totiž druhého rodiče na Policii a OSPODU z důvodu fyzického násilí páchaném na dítěti a náprava chování otce vůči matce se jeví aktuálně samozřejmě jako nepravděpodobná...tyto fráze veřejnost už velmi dobře zná...z mnoha jiných rozsudků, stejně jako věty, že rodič nerespektuje autority, druhého rodiče apod. 

Otec uvítá jakoukoliv pomoc. 

Svěření dítěte do střídavé péče proti přání dítěte

Z rozhovorů, které jsem provedla v rámci výzkumu já vyzdvihuji zejména péči s láskou a péči bez lásky, která se v praxi projevuje následovně: 

• dítě nenavštěvuje kroužky v týdnu s druhým rodičem, neboť druhý rodič dítě odmítá na kroužky doprovázet, 

• dítě je fakticky svěřováno do péče jinému člověku (chůva, prarodič) , neboť druhý rodič nepřizpůsobuje svůj život péči o dítě, 
• dítě necítí od druhého rodiče lásku a porozumění, nýbrž pouze direktivní přikazování,
• dítě se druhého rodiče bojí s ohledem na to, jak se druhý rodič k dítěti chová či s ohledem na zažitou minulost ve společné domácnosti,
• dítě si výslovně přeje být s prvním rodičem, který svůj život přizpůsobil tomu, že má dítě a chce o něj s láskou pečovat.

Nyní přistupme k vyjádření rodičů, kteří vnímají, že jejich dítě bylo poškozeno, konkrétně právo na dětství v lásce, štěstí a porozumění. Rodiče hodnotí nejen střídavou, ale i výhradní péči. S ohledem na nutnost překladu jsou vyjádření shrnuta do jednoho souboru. 

 Rodiče z různých koutů ČR se vyjadřovali pod peticí  "Za ochranu práv a psychického zdraví českých dětí".  

https://www.petice.com/za_ochranu_prav_a_psychickeho_zdravi_eskych_dti?fbclid=IwY2xjawL78JpleHRuA2FlbQIxMQABHpaKls6P-X0-PB5lKs5_p7pCvF0RxwUKYwPvw44d8s64nfl3__kMh4mjafzP_aem_G7Gy-NSNcR3y9lKyxGBwLg

Doslovný přepis a překlad je k dispozici v příloze. 

...vždycky když to zkusím, vidím prostě černou a nejde to…

Tento chlapec je jeden z těch, na kterého jsem upozornila, že bychom se měli blíže podívat do minulosti, zdali nenalezneme známky násilí v rodině. Náhoda způsobila, že můžu nahlédnout do minulosti chlapce přímo já osobně.

Tentokrát udělám výjimku, nezačnu od důsledku, ale daleko v minulosti. A dělám to z důvodu, abyste se dokázali vžít alespoň trochu do tohoto chlapce, abyste dokázali prožít s ním ty okamžiky, které si ve svém krátkém životě zažil, a které nám všem v naší společnosti, doufám, konečně otevřou oči:

…obětem, aby v případě psychického či fyzického násilí okamžitě odešly a nevracely se, přičemž v této oblasti se již vyskytuje velká osvěta (např. projekt Podej ruku), neboť tím zachrání sebe, a pokud se změní vnímání násilí ve společnosti, pak se podaří zachránit i dítě…

…učitelům, aby věnovali pozornost dětem, které vykazují známky chování takové, že by mohly žít v násilí,

…a hlavně státním institucím (OSPOD, soud), aby naslouchaly přání dítěte a přání vyhověly, bez ohledu na to, jak je v naší společnosti na násilí nahlíženo (presumpce neviny, vyzdvihování předpokladu křivých obvinění z násilí) a jak je násilí v našem státě fakticky souzeno (minimální tresty).

Jedině tak oběti (rodič a dítě) účinně ochráníme, umožníme dětem jejich zdravý vývoj, v bezpečí, štěstí, porozumění a zabráníme tím depresím, úzkostem a sebevraždám dětí.

Vyprávím životní příběh chlapce jeho očima, přičemž podkladem jsou důkazy, které mám k dispozici – rozsudek, protokoly s výpovědí chlapce u OSPOD, protokoly s výpovědí matky u OSPOD, smsky chlapce s otcem, SMS s matkou, SMS s kamarádem, videa chlapce, výpověď maminky i poslední video chlapce, jeho poslední vzkaz, než navždy odešel…vše vychází z důkazů, žádná fikce.

Nenabývejte však dojmu, že chlapec řekl vše, protože jak již víte např. z příběhu Viktora (první příběh v sekci "Důsledky"), o některých zážitcích se těžko mluví i před blízkými osobami, resp. děti o nich často nemluví vůbec. Co je za zavřenými dveřmi, zůstává často za zavřenými dveřmi, ze strachu, z obavy, že mu nikdo neuvěří a že to pak bude ještě horší…

Narodil jsem se v roce 2008. Žil jsem s maminkou a tátou…v násilí. Táta mámu doma bil a ani se za to nestyděl. Otevřeně rodičům mámy řekl, že si za to může sama. Byl jsem svědkem domácího násilí. Přibližně po pěti letech, v lednu 2013, jsem se s maminkou odstěhoval do azylového domu, neboť táta maminku opět fyzicky napadl, a i na mě byl agresivní. Maminka to řešila přes Policii ČR, podala na tátu trestní oznámení a zažádala o svěření do výhradní péče, čemuž bylo vyhověno.

Následovalo odprošování ze strany táty a asi po měsíci dala maminka tátovi další šanci, stáhla trestní oznámení a vrátili jsme se k němu. Maminka mě měla i nadále ve výhradní péči, ale žili jsme s tátou.

V červnu 2015 šla maminka na OSPOD, to mi bylo 7 let. Maminka je informuje, že mám potíže již od školky, konflikty, dohady, agresivní chování. Z výchovné komise vyplývá, že jsem byl přítomen konfliktním situacím mezi rodiči (konfliktní situace se to nazývá formálně, ale fakticky je to násilí, u nás to bylo psychické násilí a fyzické bití). Základní škola poukazuje na problémy, které se mnou mají, chovám se divoce, biji spolužáky, prý osahávám ostatní děti. Maminka říká OSPOD pracovnicím, že jsem skutečně dostal poznámku, protože jsem udeřil spolužáka do rozkroku. Řekl jsem k tomu mamince, že mě paní učitelka pak strčila na zeď a řekla mi, ať doma nic neříkám. K osahávání řekla maminka, že nic neví, že se to dovídá poprvé od pracovnic OSPOD. Ptají se maminky, zdali docházím do pedagogicko-psychologické poradny ("PPP"). Maminka odpověděla, že tam se mnou byla, a PPP řekla, že nemám problém já, že tam chodit nemusím, že problém vidí mezi rodiči. Dále jim maminka říká, že na základě doporučení paní učitelky chodím od dubna roku 2015 každých 14 dní s maminkou do TRIANGLu (odborné poradenství dětem a jejich rodinám v nepříznivé psychosociální situaci, s primárním zaměřením na potřeby dítěte). Pracovnice OSPOD předali mamince kontakt na Středisko výchovné péče. Maminka říká OSPOD pracovnicím, že táta se ke mně chová hezky pokud má náladu. Je velmi impulsivní, mluví nevhodně, občas je sprostý. Také OSPODu maminka říká, že se mnou v minulosti odešla do azylového domu a že na otce podala trestní oznámení, které následně stáhla, protože jí táta přemluvil a že žijeme všichni společně. Maminka i OSPOD informuje, že jí od doby návratu několikrát fyzicky napadl, je k ní sprostý a osočuje slovně i přede mnou. Povídá OSPOD pracovnicím, že doma křičím na tátu ať maminku nechá být. Maminka se svěřuje OSPOD pracovnicím, že uvažuje nad tím, že by od táty odešla, přičemž by to ráda uskutečnila až budu na delší dobu pryč, o letních prázdninách, abych u toho nebyl. Maminka dále informuje OSPOD, že mi chce změnit základní školu. Byl jí doporučen postup k přestupu na jinou základní školu. Maminka dostala kontakty na Acorus a Intervenční centrum.

S tátou jsme poté žili ještě asi rok a půl. Pak jsme se od táty odstěhovali, byl to asi rok 2017, to mi bylo 9 let. Žil jsem s maminkou a tátu vídal jednou za 14 dní na víkend, prázdniny jsem byl střídavě u mámy i u táty. Nerad jezdím k tátovi, prosím často mámu, abych tam nemusel. Řekl jsem mámě několikrát, že mě na chatě pálí schválně kopřivami. Trápilo jí to. Víc jsem mámě neřekl.

Pozn. Maminky: "Několikrát jsem mu říkala, ať je na synka hodný, hlavně ať na něj nevztahuje ruku, že to jinak budu řešit, ať ho neuráží, a většinou to skončilo hádkou, sprostými nadávkami a položením telefonu".

Začínám myslet na sebevraždu, není mi dobře z toho, co se děje, co se se mnou děje. Nechci jezdit k tátovi. Zjistil jsem, že mám rozdvojenou osobnost – když mi není dobře, když jsem naštvaný, tak se chovám jako on, jsem stejný, jsem sprostý, biju spolužáky, ve škole si na mě stěžují mámě, má kvůli mně problémy, nemám rád tu přísnou učitelku…táta je také přísný. Nemám chuť myslet na to, co bude zítra, nic neplánuji, ani si nepředstavuji nějakou svou budoucnost… nemám se rád.

Mluvím s mámou, říkám jí občas, že by měla méně starostí, kdybych tu nebyl. Máma vždy říká, že to není pravda, že mě miluje a že je šťastná, že mě má a že tu jsem, že když bych nebyl, že by to tu beze mě nezvládla, že bych tím nejvíc ublížil jí, že mě má moc ráda. Taky jí mám moc rád.

Zvrat nastal v dubnu 2022, to mi bylo 14 let. Mámu pozval OSPOD na případovou konferenci. Byl jsem tam já, táta, výchovná poradkyně ze ZŠ a má třídní učitelka. Třídní paní učitelka informuje mámu a tátu, že v kolektivu mě podle ní přijali dobře, ale problém je v docházce. Musela proběhnout doklasifikace, kterou jsem však zvládl dle jejího pohledu výborně, nakonec jsem dostal dvojku. Co se týče jiných předmětů, jsou tam rezervy, budou probíhat nějaké doklasifikace. Říká, že mám mnoho neomluvených zameškaných hodin a že mám antipatie proti paní učitelce v tělocviku, která je důsledná.

Já jsem se k tomu odmítnul vyjádřit. Ptali se mě, jaký mám vztah s přítelem matky. Odpověděl jsem, že normální. Ptali se mě na páteční konflikt. Odpověděl jsem, že mi máma slíbila peníze, šel jsem s kámošema na pizzu. Máma mi peníze hned nedala, proto jsem jí řekl, aby mi je "kurva" dala. Na to mi je máma odmítla dát a já do ní strčil. Nechtěl jsem jí ublížit. Za toto chování jsem se jí omluvil. Pak mi řekli, ať jdu ven.

Nastává jednání bez syna: Rodiče jsou ze strany OSPOD vedeni k dohodě ohledně nezletilého (bližší popis vedení k dohodě protokol neobsahuje, nicméně matka si vzpomíná, že jí bylo zdůrazněno, že péči o syna nezvládá). OSPOD závěrem domluvil, že si otec podá návrh na svěření dítěte do své péče. Otec sděluje, že návrh k soudu podá. Má již zjištěnou školu, kterou by nezletilý navštěvoval, bude ho mít pod svojí kontrolou a je schopen operativně řešit jeho nepřítomnost ve škole. Za touto větou protokol uvádí, že matka s návrhem souhlasí. Může se jednat jen o souhlas se změnou školy, nikoliv s celým návrhem. Matka mi k tomu sděluje, že nikdy nesouhlasila se svěřením dítěte do péče otci, neboť k němu syn nerad chodil a zároveň nerad chodil i v minulých letech, a to ho vídal jen jednou za 14 dní na víkend a o prázdninách. Dále protokol uvádí, že se rodiče dohodli, že může k předání nezletilého dojít po Velikonocích, kdy otec zajistí změnu trvalého pobytu a nástup do spádové školy. Obě zástupkyně školy s tímto souhlasily. Protokol také uvádí, že s ohledem na skutečnost, že dítě vyhrožuje sebevraždou, což potvrzuje i škola, je rodičům doporučeno, aby vyhledali akutní psychiatrickou pomoc.

Pozvali mě dovnitř a je mi sdělen přede všemi závěr. Říkám jim, že s tím v žádném případě nesouhlasím, nechci být u otce. Ptali se mě proč. Neodpověděl jsem.

Dne 20. června 2022 jsem byl na OSPODu, kde jsem jako čtrnáctiletý sepsal protokol s OSPOD pracovnicí. Říkám jí, a ona protokoluje, že se školou je to zbytečné, když mám tolik pětek a budu opakovat, teď se bude rozdávat vysvědčení a stejně bych to už nedohnal. Říkám jí, že: mně je budoucnost jedno, ani jsem nepřemýšlel o tom, co bych dělal. Celé dny jen hraju a spím. Ptá se mě na otce – říkám, že s ním bych to nedal, že jsme stejní a bojím se, že když se naštve, tak by mi mohl něco udělat. Teď se snaží odnaučit kouřit a je nervózní. S ním učení nedám. Vždy jsem se s ním bál učit. Povídám, že jsem byl na pobytu v SVP – bral jsem tam tabák, kouřil jsem a nakonec jsem se s jedním klukem popral a pak mě vyhodili. Pak jsme byli u nějaké psycholožky, většinou jsem mluvil já, myslím si, že to k ničemu nebylo. Doma to vypadá tak, že mamka má přítele, ale ten je v bytě jeden týden a druhý je se s svým synem. Já jsem nejraději doma. Když jsem sám s mamkou, tak je mi nejlépe. Na psychiatrii jsme chodili asi před 4 lety. Jím občas, spát chodím, jak chci, nemám nastavený režim. Když jsem u táty tak jím málo, on po mě chce, abych to dojedl a pak mě bolí břicho. Za jeden den mi stačí půlka pizzy. Chtěl bych, abych mohl k otci jen když chci já. Už mě nebije. Bil mě, když jsem byl menší. Otec je agresivní a vím co je zač.

Pozn.: v protokolu jsou i tyto věty: "chci, aby si máma našla normálního přítele. Vyhovovalo mi, když byla máma s tátou". Vzhledem k tomu, že protokoly obsahují občas jen výseče z faktické komunikace, mohl to chlapec v návaznosti k příteli matky říct ve vazbě k tomu, že tam týden je a týden není. Matka oproti tomu vzpomíná, jak syn mluvil o tom, že by si přál, aby její přítel byl jeho tátou. K větě "vyhovovalo mi, když byla máma s tátou" je třeba dodat, že chlapec neustále od odloučení rodičů sděloval, že k otci nechce. Zkusme proto toto vyjádření srovnat s jiným případem – matka Viktora (první případ v "Důsledcích)", si vyčítala, že od násilného muže odešla a děti tam následně, v návaznosti na rozsudek, musely zůstat ve výhradní péči. Otec pak vyvíjel psychické násilí na citlivém dítěti, namísto kdysi na matce. Viktor chtěl spáchat sebevraždu.

Maminka mě podporuje, chce abych zůstal s ní. Já s ním nechci být. Řekl jsem to, i maminka to řekla. Mluvili jsme s OSPODem, chtěli jsme se s otcem domluvit, že by to zůstalo jako do té doby, že jsem byl v péči maminky, a on 1 krát za 14 dní víkend, ale neprošlo to, OSPOD pracovnice vyhrožuje, že buď střídává péče nebo půjdu do ústavu.

Od září opakuji osmou třídu.

3. října 2022 jdeme s maminkou k soudu. Sedím celou dobu vedle maminky.

Táta se domáhá změny výchovy. Říká u soudu, že návrh podával kvůli mému zhoršujícímu se chování, zejména mým absencím ve škole. Tvrdí tam, že v poslední době se změnily poměry u mamky, že se mi její nový přítel více věnuje a tak, že by preferoval střídavou péči. Zároveň tam ale povídá, že o mých problémech se dozvěděl až ze školy a že s mámou měl už delší dobu komunikační problém, takže nerozumím tomu, jak může fakticky vědět o tom, co se děje u nás doma a vyjadřovat se k tomu, jak se tam ke mně doma kdo chová, konkrétně přítel mamky. Táta tam říká, že když jsem u něj na víkend, že se mnou nemá problém. Sdělil, že učení si k němu neberu, ráno se nasnídáme, vyvenčím psa a pak jdu ven za přítelkyní. Táta říká, že zjišťoval, zdali by mě přijali do jiné ZŠ u něj, v jiné části města, než chodím teď.

Maminka povídá, že jsem měl problémy s ranním vstáváním, protože jsem ponocoval, hrál hry, ráno jsem pak odmítal jít do školy. Maminka mě omlouvala z rodinných důvodů, viděla, že mi není dobře. Sdělila tam, že odpoledne trávím s kamarády nebo na počítači. Poslední dobou jsem se ale podle maminky zlepšil v chování, jsem méně drží, uklízím si pokoj.

Maminka s návrhem ohledně péče nesouhlasí, říká, že chce abych zůstal v její péči. OSPOD pracovnice nesouhlasí s výlučnou péčí maminky a navrhuje střídavou péči, neboť má za to, že by mi mohla v současné době prospět a že pokud matka nebude souhlasit se střídavou péčí, tak půjdu do ústavu. "Buď a nebo". Obě varianty jsou pro mě hrozné. Maminka nechtěla, abych šel do ústavu. Souhlasila tedy se střídavou péčí u soudu.

Soudkyně pak shrnuje, že rodiče jsou schopní se dohodnout, že bych byl u otce v době, kdy by měl ranní směnu a mamka směnu v dlouhém týdnu.

Pak jsem šel na výslech já. Říkám, že mi v původní třídě nevyhovoval kolektiv, dělali si ze mě legraci kvůli prospěchu. V nové třídě je to lepší. Říkám, že mám nejlepšího kamaráda, že spolu chodíme ven, někdy jsem u něj, že nemám koníčky, stačí mi chodit ven s kamarády. Říkám, že u otce být nechci. Ptají se proč, a to před otcem. Říkám, že nevím.

Vůbec je to nezajímá, co říkám já, nebo co říká maminka. OSPOD začíná shrnovat, co se dělo v minulosti, že jsem byl od listopadu 2019 v evidenci OSPOD, kdy přišlo oznámení ze školy o podezření na skryté záškoláctví, v únoru 2020 že jsem posprejoval veřejné stavby a automobily, kdy na základě tohoto mě zařadili do terapeutického psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu v SVP. Tam jsem byl od 1 listopadu 2021 přijat a 22.11.2021 mě vyloučili pro porušování podmínek. V souvislosti s konfliktem s maminkou pak nastala 11.4.2022 případová konference, na které bylo jako výstup domluveno, že si otec podá k soudu návrh na změnu výchovy, protože ho respektuji prý víc než maminku. Opakují u soudu znovu, že při pohovoru jsem sdělil, že chci zůstat s matkou, že k otci nechci chodit. OSPOD pracovnice říká, že jsem řekl jako důvod to, že se tam nudím. Já jsem ale přeci říkal OSPOD pracovnici do protokolu něco úplně jiného jako důvod, proč nechci být s ním. Slovo "nuda" tam rozhodně nebyla. Nemám však možnost se vyjádřit.

Soud dále shrnuje, že při svém rozhodování vycházel zejména z toho, že mám u mamky v posledních dvou letech významné výchovné problémy, řešilo se záškoláctví, zdejším soudem mi bylo uloženo opatření zařazení do výchovného programu pro sprejerství, na maminku jsem byl drzý a nerespektoval jí, měl špatné výsledky ve škole. Od září opakuji ročník základní školy, změnil se mi kolektiv, se kterým lépe vycházím, přestal jsem kouřit a sprejovat, a dále tvrdí, že se mi věnuje i nový partner maminky. Přestože jsou v mém chování patrné pokroky, je prý zřejmé, že potřebuji zvýšený dohled a kontrolu. Pravidelným střídáním s každým z rodičů prý bude tento dohled zajištěn i ze strany otce a případné problémy včas zjištěny a vzhledem k mému věku je namístě, aby byly včas a zásadním způsobem řešeny. Dále soud říká, že doposud o mě pečovala matka, přičemž jsem se velmi zhoršil v prospěchu, matka mě nechávala po nocích sledovat televizi a namísto toho, abych ráno odcházel do školy, byl jsem unavený a do školy odmítal chodit (přitom maminka OSPODu vypovídala, že jsem do školy běžně odcházel, jen jsem tam nedošel, což nevěděla). Soudkyně dále řekla, že je na rodičích, aby nastavili pevné hranice, co můžu ve volném čase dělat, abych mi zabezpečili doučování a zajistili mi stejné výchovné prostředí. Zejména, aby byl změněn dosavadní přístup maminky, aby byl kladen větší důraz na plnění povinností v souvislosti s dodržováním povinné školní docházky a zajištění přípravy s tím související.

Poté co vynesla soudkyně rozsudek, jsem byl naštvaný, že mě máma dostatečně nebránila. Řekl jsem jí to a utekl jsem domů sám, bez ní.

Je říjen 2022 a začíná režim střídavé péče. Týden u mámy, týden u táty. Školu mám před domem maminky. Často chodím k mámě po škole, když mám týden u otce. K otci jedu až večer a říkám mu, že jsem byl venku s kamarády. To, že jsem u mámy, mu neříkáme. Ptám se skoro pořád maminky, jestli bych nemohl zůstat doma. Prý nemůžu. Musím tam. Pořád mám černé myšlenky, není mi dobře. Mám rád mámu, přítelkyni a kamarády, to mě drží při životě.

29. dubna 2023 jeden kluk vyzval na bitku se mnou jiného kluka - psal mu "máš problém s Danem?". On odpověděl už ne. Ten kluk ho stejně vyzval, abysme se sešli další den u školňáku v šest. Prohrál jsem, na konci jsem u něj musel pokleknout, pak mě najednou třetí prudce udeřil do obličeje. Stalo se to 30. dubna 2023.

Často si stěžuji mamince, že chci být u ní, že nechci být u táty. Nejde to, musím tam.

Základní školu jsem dodělal v červnu 2023.

Je září 2023, nastupuji na učňák. Týden škola (u mámy), týden praxe (ta je, když jsem u táty). Do školy chodím rád, to je, když jsem s mámou, ale na praxi se mi nelíbí. Říkám mámě, že mistr je přísný. Spolužák mě tam dokonce viděl brečet. Nejde mi to, je to těžký, mám obor tesař.

Rád dělám videa a často…14. října 2023 nahrávám video pro mou přítelkyni na TikToku – "Moc jí miluji, je šílené jak moc".

Píšu i kamarádovi "Až mě opustí, skončím to, promiň. Jen chci, abys to věděl. Dokud budu s ní, nejspíš budu žít, ale až odejde, odejdu i já. Jen abys věděl, stál jsem u okna padesát minut a hodně přemýšlel. Nebaví mě život, jediné, co mě na něm baví, je ona. Nevím, jak dlouho se mnou ještě bude, ale dokud bude, budu já,"

Je neděle, 22. října, končím týden s mamkou a blíží se podzimní prázdniny. Zítra musím na praxi a k tátovi na týden. Čeká mě praxe 3 dny a pak podzimní prázdniny až do neděle, celé u táty. Maminka mě v pondělí z praxe omluvila, že mi není dobře. Řekli mamince, ať mě nechá doma i další dny, že pak jsou stejně od čtvrtka prázdniny. Ty ale nemohla omluvit maminka. Řekla tátovi, že mi není dobře, aby mě omluvil na ty další dny a on jí řekl, že v žádném případě, že prostě na praxi půjdu.

Nahrávám další video, tentokrát na jiném TikTok účtu – mám jich více..na video dávám svou fotku a doplňuji jí o vzkaz:

"You really hurt my life",

"overthinker, rozdvojená osobnost, změny nálad, ugly eyes, ugly nose, ugly face, ugly figure, ugly hair, domácí násilí v minulosti, pocit, že nikomu na mě nezáleží".

"Why did you do that?"

Ve středu jsem přišel k mamince domů. Řekl jsem jí, že jsem na praxi nebyl ani v úterý, ani ve středu, že jsem byl místo toho venku, ale prosil jsem jí, aby to tátovi neříkala. Neřekla mu to.

Je středa večer, začínají podzimní prázdniny, mám jít k tátovi, ale nechci. Spím u kamaráda. Maminka mi píše v půl deváté večer ať jí zavolám. Pak jí ještě v devět večer píšu, že jsem jedl. V půl desáté večer jí přeposílám zprávy, co mi poslal táta. Před šestou mi napsal "Neumíš brát telefon??? V kolik přijdeš?? Si děláš prdel…". Napsal jsem mu v šest večer, že spím u kámoše. Volal mi pak ve čtvrt na devět večer, ale měl jsem vypnutý telefon. V devět večer jsem ho zapnul a jsou tam od táty další zprávy: "Tak na to zapomeň!!!" a pak další "Jo máš vlastně prázdniny…tak laskavě napiš adresu, abych věděl, kde jsi…a kurva ber mi telefon!!!"…a pak mi přišla ještě jedna sms od táty: "Ty zasranej sráči…si nebyl v práci…tak to máš velký zle".

Mámě jsem to přeposlal i se vzkazem: "napsal jsem mu a když bude psát tak budu hned odepisovat. Mám tě rád mami <3 a děkuju za to všechno, co pro mě děláš. Nechci, aby to dopadlo jako minule, tak prostě budu komunikovat." (minule jsem mámě také říkal, že se ho bojím, máma mu volala…no a on jí tenkrát slíbil, že na mě bude hodnej. Řekl jí tenkrát, že prý bylo zapotřebí jen vyvenčit psa…) Maminka mi na to odepsala, že má o mě strach, ať píšu a volám kdykoliv a že se mu mám omluvit, že on je sprostý, ubohý a ať jsem milejší. Odepsal jsem mamince "ano, a neboj u tebe v týdnu nebudu nic takovýho dělat a budu chodit do školy". Maminka mi ještě pak napsala, že mě má moc ráda a já jí odepsal, že já jí víc.

Je čtvrtek ráno, podzimní prázdniny. Píše mi máma už ve čtvrt na devět ráno: "Broučku, jsi v pořádku?". Píšu "ano mami. Všechno je tu v pohodě, najedl jsem se tu u kamaráda, vykoupal jsem se a dobře jsem se vyspal". Máma mi odepisuje "No to je dobře, a kdy pojedeš k tátovi? To bude průser, achjo , bojím se o tebe L" . Napsal jsem mámě jen "ok", víc jsem to rozebírat nechtěl….(máma se bála, aby mi fyzicky neublížil, vždyť kdysi mlátil jí a já se jí kdysi svěřil, že mě táta ponižuje...byla z toho nešťastná).

Jsem přes den u kamaráda a pak s přítelkyní do podvečera. Nechci jít k tátovi.

Kamarád mi píše zprávu, ať se nezabíjím, že tu nebude mít svého nejlepšího kamaráda na světě, že je na to ještě moc brzo. Píšu mu na to "dobře". Děkuje mi…

Je sedm večer, nechci jet k tátovi, nepůjdu tam. Píšu mámě "nemohl prosím ještě 90 Kč? Koupím si vodu a něco k jídlu a budu spát venku. No asi ne, nevadí, chápu, už jsi mi dala moc…". Máma se bojí, , reakce táty – vždyť jí kdysi mlátil, ví jaký je...a taky co by mohlo nastat poté, vždyť jí u soudu vyhrožovali – buď střídavka, nebo ústav. Tlačí mě do toho, abych jel k tátovi. Píše mi "jeď k tátovi, jinak z toho bude ještě větší průser než doteď. Běž normálně k tátovi, on tam není, je třeba vyvenčit psa (jméno psa nahrazeno "psa"), táta je v pohodě, tak neblbni prosím tě. Přísahám, že je v pohodě táta".

Na maminky větu "přísahám…" odepisuji, že "mně je to u píči, fakt…" Máma ještě dál pokračuje, píše mi, že jsem zbytečně sprostý, že se ničeho bát nemusím, že mě mají rádi. Odepisuji jí, že "já sebe ne, budu spát venku, už mám prázdniny, tak kašlu na všechno." Po chvíli jí ještě píšu "mám tě rád". Maminka na to odepisuje "ale vždyť je tam zima". Na to už nereaguji… píše po pár minutách znova "všichni kolikrát děláme blbiny, tak prosím tě, nebuď tak paličatý a jeď domů"…na to už jí nechci odepisovat. Po chvíli zjišťuji, že mi dokonce už volá i babička…napsal jsem mámě ať přestane psát babičce, že je to fakt trapný…

Cítím velký tlak. Nahrávám kamarádovi video: "ono to nejde, ono to stejně nejde kámo, vždycky když to zkusím, uvidím prostě černou a nejde to".

Následně se chlapeček rozhodl vzdát svůj život, v patnácti letech. Další zprávy, od maminky, už si nepřečetl…večer: "kdykoliv přijď domů, ať je to noc či ráno, prosím" a další den ráno "vrať se domů, prosím".

Maminka píše vzkazy do nebe: "odpusť mi, že jsem nebyla Ti dokonalou mámou, a nedokázala Tě ochránit od této zlé a kruté doby, moc tě miluje chlapečku můj, navždy tvoje maminka."

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy (násilí v rodině neexistuje, na minulost nehledíme); spolupráce instituce (OSPOD, soud) za účelem zajistit vztah dítěte s oběma rodiči (střídavá péče) pod výhružkou ústavu. Je třeba zdůraznit, že otec nakonec u soudu projevil zájem pouze o střídavou péči, nikoliv výhradní, na základě svého vlastního rozhodnutí. V opačném případě by získal jistě výhradní péči, neboť by to bylo v souladu s požadavkem OSPODu. Chlapci byl významně omezenstyk s matkou, kterou nezletilý vnímal jako citový opěrný bod, k otci nechtěl, což nechtěl ani v minulosti jednou za 14 dní a o prázdninách, střídavou péči týden/týden odmítal. Ani ve 14 letech ho nevyslyšel OSPOD ani soud, ačkoliv u OSPODu hovořil i o tom, že se otce bojí, že by mu ublížil. V sekci "příčina" popisuji možné pocity dítěte a je tam z mé strany vznášena i otázka, : "Bojí se, nechce – je to pro něj násilí, a pokud mu milující rodič, u kterého doposud dítě cítilo lásku a bezpečí, musí proti své vůli povinně přikazovat to, co ví, že je dítěti nepříjemné. Není toto druhotné násilí páchané jak na matce, tak na dítěti? Neocitá se pak dítě ve stavu, že už pak nikdo nechápe, jak se cítí, nikomu na něm nezáleží, nevěří ve zlepšení, nemá síly, rezignuje?

k zamyšlení pro OSPOD, učitele ve školce, učitele ve škole i soudce: u dětí, vykazujících násilné či jinak nevhodné chování (bití spolužáků, pláč, výhružky smrtí, sprejování, alkohol, cigarety, drogy, sprostá slova, šikanuje, či je naopak šikanován od jiných dětí atd.) je vysoce rizikové změnit okamžitě výchovné prostředí za účelem jakési okamžité žádoucí nápravy dítěte. Toto dítě se totiž velmi pravděpodobně nacházelo či stále nachází v násilí a je nutné se zabývat příčinou – co konkrétně způsobuje to, že se tak dítě chová. Dětský psychiatr Petr Pöthe k prožívání násilí uvádí: "A potom jsou tam spojeny tzv. poruchy chování, prostě útěky z domova, sebezraňování, experimentování s různými látkami, které to prožívání jakoby mění, a potom jsou tam samozřejmě depresivní poruchy, poruchy prožívání, poruchy vnímání sebe a velmi častá je tam autoagrese, protože vy se někde obviňujete z toho, že se vám to vlastně stalo a zároveň to chcete popírat, takže vlastně ta vaše osobnost není jakoby ucelená. "

Matka i syn hovořily před OSPODem jasně. Nebyly však vyslyšeni.

k zamyšlení pro psychologa: vyjádřete se k tomuto tvrzení (založenému na výpovědích rodičů či dětí, kteří mají zkušenosti jak s citlivostí dětí, tak agresí dětí): pokud je dítě citlivé, po citlivém rodiči, vyvíjí se do stavu nízké sebehodnoty a depresí, inklinující k myšlenkám na sebevraždu. Pokud dítě naopak převezme chování násilného rodiče jako standard chování, má to negativní vliv jeho budoucí partnerský/rodinný vztah.

Proč nebylo přihlédnuto k tvrzení matky, tvrzení dítěte a přání dítěte? Proč nebylo přání dítěte vyslyšeno a respektováno? OSPOD vycházel z předpokladu, že nejlepší zájem dítěte je udržování kontaktu s oběma rodiči za každou cenu, bez ohledu na násilí, jehož se dítě stalo svědkem, či jej samo prožívá a popisuje. Toto je však jedno z několika pochybení/nedostatků, na které upozorňuje skupina Grevio (skupina kontrolující dodržování Istanbulské úmluvy) během kontrol provedených ve smluvních státech. Proč Česká republika neratifikovala Istanbulskou úmluvu, která stanovuje v článku 31, že "Při rozhodování o svěření do péče a právu na návštěvu nezletilých musí být brány v úvahu případy násilí a domácího násilí na ženách. Musí být zajištěno, aby uplatnění práv spojených s péčí a návštěvou dítěte neohrožovalo práva a bezpečnost oběti či dětí"?

Tomuto chlapci už bohužel nelze pomoci.

Pomoci můžeme ostatním dětem…které jsou v obdobné situaci a dosud žijí.

Oddělení sourozenců proti jejich vůli (jeden u matky, druhý u otce)

Speciální studie - Bagatelizace nemoci dítěte 

Samoživy: Podstatou filmu jsou zoufalé příběhy žen a dětí živořících v chudobě, jejich marné pokusy domoci se práva u české justice, úřadů a znalců, zároveň jejich odhodlání bojovat proti nespravedlnosti. 

Čas nahrávky 36:10 a dále…"Míra se narodil v březnu 2000. Mírům tatínek nechtěl, abych Míru kojila, vadilo mu, že jsem s dítětem doma na mateřské dovolené. Mírův tatínek platí 1400 Kč. Od Mírových 7 let rozhodují o navýšení alimentů, a je mu 14. Když všechno poplatím, tak nám na ten život zbydou 4 000 Kč. 

"Okresní soud v Ústí nad Labem vynesl rozsudek, a v tom rozsudku je napsáno, že Míra netrpí Aspergerovým syndromem a pokud budu na tom trvat, tak bude muset být odebrán z mé péče, a umístěn do ústavu. Důvodem je, že znalkyně, paní doktorka Jana Procházková uvedla, že se dopouštím týrání nezletilého, zanedbávám péči. 

Podle lékařů v FN Motol, z dětské psychiatrie, kde 3 neděle byl hospitalizován, tak Aspergerův syndrom má. No je to strašný, protože na jednu stranu jsem obviněná, že to dítě týrám a zanedbávám, na druhou stranu já fakt jako lezu po čtyřech, po zemi, a dělám všechno proto, aby to dítě bylo nějak šťastné a spokojené a aby mohlo žít, ale výsledkem toho je, že mému synovi, kterému je 14 let, tak vlastně 3 roky žije jednou nohou v děcáku a nemáme jistotu, kdy se sociální pracovnice špatně vyspí, a prostě dojde k tomu, že já ho teda zanedbávám, a prostě předběžným opatřením ho do toho dětského domova umístí. Sociální pracovnice, to je taková zvláštní kapitola, já tomu moc nerozumím, ony většinou ty ženy jsou takový milý, empatický, nekonfliktní, mají hezky položený hlas, nemluví sprostě, mluví v klidu a potichu, ale ta jejich pasivní agresivita je tak ubíjející, že opravdu Vás tlačí do kouta. A to co řekne sociální pracovnice má větší váhu, než co řekne rodič. Svět mi připadá krutý a nespravedlivý."

Jaká praxe se zde projevila: Zapomeňte na diagnózy; spolupráce soudu, OSPODu a soudního znalce. Fakticky je vyvíjen tlak na matku, aby šla pracovat a netvrdila, že je dítě nemocné. Absolutně zdrcující je výše výživného s ohledem na vývoj nákladů na dítě v aktuální společnosti. 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10781202771-samozivy/